Hrníčky s perletí po babičce.
Ano, je to skutečně památka po babičce. Když jsme se s mužem vzali, byla nouze o bydlení. Tehdy se byty přidělovaly. Člověk musel vzít místo, které bylo s bytem. Znamenalo to ovšem se ve fabrice na několik let zavázat. A ani to nebylo samozřejmostí. Než jsme takové místo s bytem sehnali, bydleli jsme všelijak. Jeden čas i ve vilce u manželových prarodičů, kde jsme měli 2 místnosti. Jednu místnost jsem zařídila jako obývací pokoj a druhou jsme přepůlili. Tak vznikly dvě další, kuchyňka a ložnička. Byla tam i zahrádka. Babička měla pár pokladů, které jsem u ní obdivovala. Mezi nimi i tyto hrníčky. Už tehdy jich bylo jen pět. Jak jsem je tak obdivovala, ona mi je slíbila. Vždycky říkala. Až tady nebudu, dostaneš je jako památku na mě. Babička odešla a když jsem se o ně hlásila, zjistila jsem, že je slíbila snad každému v rodině. Nikdo se po nich ale nenastěhoval a hrníčky zůstaly v domě celá léta. Až do teď. Snad po 30 letech se začalo s pozůstalostí hýbat. Hrníčky dostala moje tchýňka, ale že prý je mít nemusí a darovala mi je. Tak jsou opravdu moje. Jakou já mám radost.
Dostaly místo v mé nové kuchyni.
