Vzpomínám na období svého dětství a čas, který jsem trávila u svých prarodičů a také na porcelánovou sošku Panenky Marie s andělíčkem, kterou mívali v ložnici. Když jsem byla větší, říkala jsem si, že bych ji chtěla na památku až babička a dědeček nebudou. Soška se ale nedochovala. Vůbec nevím, kam se poděla. Jestli se rozbila nebo jí někdo odnesl.

Mám nového porcelánového andílka. Vlastně je to andělka. Je krásná. I když můj syn řekl, že je to kýč. Já si to nemyslím. Pro mě je to poklad. I když ne po babičce. Dlouho jsem po ní pokukovala a vybírala tu pravou. Teď, když jsem jí našla místečko na poličce vidím, že jsem klidně mohla vybrat i větší.

Hrníčky s perletí po babičce.

Ano, je to skutečně památka po babičce. Když jsme se s mužem vzali, byla nouze o bydlení. Tehdy se byty přidělovaly. Člověk musel vzít místo, které bylo s bytem. Znamenalo to ovšem se ve fabrice na několik let zavázat. A ani to nebylo samozřejmostí. Než jsme takové místo s bytem sehnali, bydleli jsme všelijak. Jeden čas i ve vilce u manželových prarodičů, kde jsme měli 2 místnosti. Jednu místnost jsem zařídila jako obývací pokoj a druhou jsme přepůlili. Tak vznikly dvě další, kuchyňka a ložnička. Byla tam i zahrádka. Babička měla pár pokladů, které jsem u ní obdivovala. Mezi nimi i tyto hrníčky. Už tehdy jich bylo jen pět. Jak jsem je tak obdivovala, ona mi je slíbila. Vždycky říkala. Až tady nebudu, dostaneš je jako památku na mě. Babička odešla a když jsem se o ně hlásila, zjistila jsem, že je slíbila snad každému v rodině. Nikdo se po nich ale nenastěhoval a hrníčky zůstaly v domě celá léta. Až do teď. Snad po 30 letech se začalo s pozůstalostí hýbat. Hrníčky dostala moje tchýňka, ale že prý je mít nemusí a darovala mi je. Tak jsou opravdu moje. Jakou já mám radost.

Dostaly místo v mé nové kuchyni.

Co jsme se přestěhovali, mám trošku problémy s uložením svých pokladů. Např. hodinky, které mi darovala kamarádka. Našla jsem pro ně místečko ve své dílničce. Mám tam i starý nábytek z chalupy, tak se tam hodí. Sice by měly asi viset na stěně, ale mě se spíš líbí takto.

Stavila se kamarádka. Prý, "vzpomněla jsem si a něco pro tebe mám". Říkám si, co to asi tak bude? Položí na stůl igelitový sáček. Co to v tom je?

No to je úžasné!! Staré špulky. Huráááá. Dokonce na některých je i původní viněta. Tak to je opravdu poklad.

Reginko, už po druhé děkujííííííí

Sousedka moc dobře ví, že miluji vše co je „staré". Dlouho schovávala takovouto nádheru někde ve skříni. Nakonec se rozhodla, že mě jí obdaruje. Jsem nadšená. Na chaloupce ve staré zrenovované kuchyni to těmto kouskům moc sluší. Jakoby toto místo bylo pro ně stvořeno.

Regi, moooooooc děkuji.

Nejdřív jsem nevěděla, do které z mých kolonek mám tohoto andílka zařadit. Sem zařazuji tzv. staré poklady a tento není starodávný, přesto patří sem. Protože to pro mě poklad je. A jak jsem ho získala? Jednoduše. Prostě jsem ho koupila :-))

Nádherný koš, že? Byl léta zapomenutý v jakési boudě. Vypadal příšerně pod letitým nánosem prachu. Naštěstí šel jednoduše odstranit wapkou a kupodivu jiných velkých škod neutrpěl. Jen malinká škoda, že není s víkem. Jenže koše na pečivo prostě víka neměly. Ano v tomto koši rozváželi pekaři pečivo do obchodu. Mně bude sloužit na uskladnění čehokoliv. Momentálně se hodí na přehozy z rozestlaných postelí.

Pár kousků, které jsem porůznu ukořistila nebo koupila a čekají až se jich někdo ujme a dá je do kupy.

Při úklidu na chalupě manžel objevil úžasný věšák.

Už je můj. Trocha bílé barvy a šup s ním do koupelny. Tam mu to bude slušet.

Pro někoho to jsou staré krámy. Pro mě ale poklady. Takové milé maličkosti, které mi zpříjemňují život. Jsem staromilka a tohle jsou přesně ty věci, které obdivuji.

Po návštěvě bazaru............

.........po vyčištění :

Poklady v nice.

A další moje poklady