Tak už i na mě došlo. Nalítla jsem. Dlouho jsme přemýšlela, zda si zde mám vylít srdíčko nebo si to nechat pro sebe. Rozhodla jsem, že se vám svěřím. 

     Dneska jsou fakt lidi, darmo mluvit. Velké zklamání potkalo už i mě. Nemyslela jsem si, že na takové lidi narazím. Stalo se. Sice to není katastrofa, zato velké zklamání. 
     Jedna osoba si u mě objednala panenku waldorfského typu. Víc jak 3/4 roku dopředu jsme se domluvily jak na ceně, tak na tom, jak má vypadat. O tom, že je to finančně náročnější záležitost věděla hned od začátku. Vše probíhalo v pohodě. Já nakoupila materiál a pomaličku se pustila do výroby. Dolaďovaly jsme podrobnosti a vzhled. Zhotovení takové panenky není vůbec jednoduché. Je to poměrně náročná práce. Člověk se u ní opravdu nadře. Možná nemusíte věřit, ale člověk k tomu potřebuje fakt dost sílu. Klouby na rukou dají pořádně zabrat. Nebudu tu ale nikoho zatěžovat pracovním postupem při její výrobě. Nebojte. Abych to zkrátila. Když byla panenka hotová a mělo dojít na konečnou fázi našeho ujednání, začala se dotyčná různě vymlouvat. Takové výmluvy jsem už fakt dlouho neslyšela. Já plně chápu, že lidi mají problémy. A kdo z nás  je nemá? Mám ale raději přímé jednání. Je lépe vše říci na rovinu a neztrapňovat sebe a druhé nečestným jednáním. Řekla bych nedůstojným jak té osoby, tak mne. Některým lidem to tak asi nepřijde. Nebo se snad v tom i vyžívají, ba co hůř, se tím možná i baví. Během pár dnů se dotyčná tzv. zdejchla. Po pár dnech se ještě jednou ozvala, napsala srdce ryvný email, jaké má problémy a že o panenku fakt stojí a peníze opravdu pošle. Co myslíte? No ano. Od té doby je ticho po pěšině. Nepřišly ani peníze, ani se už neozvala. 
Pro mě je to velké, velké zklamání. Od té doby si budu dávat moc velký pozor na lidi a nejen na ty, které znám jen krátce. Myslela jsem, že lidi odhadnu. Ó, jak jsem byla naivní. Jaký je to vlastně dnes svět? Proč se k sobě lidi tak chovají? Neznám odpověď. Musím ale sama sebe pochválit alespoň za to, že jsem se nenechala strhnout a neposlala panenku dopředu.
     Možná někteří z vás nechtěli zrovna toto číst, ale já jsem si alespoň trošku ulevila. Tak mi odpusťte. Mějte krásný adventní čas a nenechte se napálit. 
    Předělám ji asi vlásky podle svého a budu si s ní sama hrát. Hi hi hi 
    Je to tato panenka.

A je na světě........ Waldorfka.

Tentorkát na přání s copem přes čelo. Jméno ji nebudu dávat, to si dá už nová majitelka.

 30.11.-1.12.2013 jsem byla opět šít Waldorfku u Lenky. 

  Už po třetí. Jak jsem se zmiňovala již na jaře, mám připraveno na 40 cm.  Také jsem se ale zmínila i o tom, že už tehdy jsem se zakoukala do černošky s dredy. Ještě na místě nebylo zcela jasné, kterou budu šít, ale nakonec to dopadlo tak, jak jsem chtěla. Černoška je na světě.

Dredy mi tedy daly zabrat. Původně jsem je chtěla hodně dlouhé. Několikrát jsem párala. Nedostávalo se mi vlny. Musejí stačit i krátké. Myslím, že jsou nakonec lepší než dlouhé. Teď, když jsem ji oblékla, vypadá spíš  jak kluk. Co říkáte? 

Dlouho jsem nic nešila. Zato teď to stálo za to.  Už dávno jsem toužila po panence. Tento víkend jsem se zúčastnila kurzu šití Waldorfských panenek. Nikdy jsem si nemyslela, že to je tak náročné. Myslím fyzicky. Fakt je to docela dřina. Nemyslím šití, ale výplň, kterou se panenka plní, se musí hodně utáhnout, aby panenka byla pevná. Plní se ovčí vlnou, která se stáčí a přitom silně utahuje. Pak se ještě musí napěchovat. Moje bolavé klouby dostaly řádně zabrat. Ale stálo to za to. A konečně ji mám.

Hned jsem si ji také musela obléci. Také jméno jsem musela vybrat. Narodila se na Justýnku, pojmenovala jsem ji tak.

A jako pořádná frajerka taky potřebovala něco na převlečení. Takže ještě jedny šatičky. Ty jsem tedy nešila. Aby nedošlo k omylu. Ale důležité jsou, že?